Šachový klub VSETÍN

Jeden den v Mamaii

(Vzpomínka na ME mládeže v Rumunsku 2017)

Ranní světlo začalo skrze nařasený závěs zvolna pronikat do hotelového pokoje. Amálka na vedlejší posteli vypadala ještě spící. Koukl jsem na hodinky. Čas dnešního východu slunce včera utrousil Pavel Chrz a nějakou náhodou mi zůstal v paměti. Zbývala asi čtvrthodina. Opřel jsem se o lokty, podíval na dceru a polohlasně zakašlal. Zabralo to. Tati, já už nespím. Ami, nepůjdeme se podívat k moři na východ slunce? Můžeme nasbírat nějaké mušle domů. Slíbili jsme to. Třeba noční vlny něco zajímavého vynesly na břeh. Jóóó. Sandály, kraťasy, raději i mikina, trochu vody na obličej, schody po dvou, tři minuty korzem hotelu Phoenicia Holiday Resort ústícím na sice úzkou, avšak osm kilometrů dlouhou pláž pokrytou světle šedým velmi jemným pískem a - stojíme na břehu Černého moře. Spodní hrana slunce už těsně opustila hladinu. Ve směru, kde tuším Krym. Vyhledávaná chvilka, zjevení prvních paprsků, nám těsně unikla. Nevadí. Ostře řezaná žlutá koule prosvětluje horizont nečekaně rychle. Zvedá se slabý vánek. Ty mikiny byl dobrý nápad. Den začal.

Tati, najdeš mi partie dnešní soupeřky? Jasně, snad v databázi něco bude. Ale nejdřív si zajdeme na snídani. Pamatuješ si její jméno? Ptám se. Lorena Cerkes. Myslím, že z Bosny a Hercegoviny, odpovídá. A dáme si zase ten slaný koláček? Ještě teplý z pece, s máslem. Mňam. Určitě, ten nemůžeme vynechat. Odpovídám. Za vystání fronty stojí. Vstupujeme do jídelny či spíš soustavy několika navzájem propojených jídelen a polootevřených kuchyní, kde vidíte kuchařům do pánví, pekařům do trub a kebabistům do homolí. Jsme tu už týden a pořád mě to nepřestává bavit. Vidělas někdy něco podobného? Ne. Ani já ne. Je osm ráno a jídelnami se proplétají mladí šachisté z padesáti zemí Evropy. Nejmladším bude sedm, nejstarším osmnáct. A trenéři a rodiče a sourozenci a kdoví kdo ještě. Dobrá škola zeměpisu, jazyků, etikety i třeba - šachové historie. Kdo je, pane Vokáči, ten trenér Švýcarů, s impozantní bílou hřívou a plnovousem? Není to slavný Lev Psachis? I ne, je to slavný Arthur Jusupov. (juniorský mistr světa z r. 1977, rodák z Moskvy, dnes německý velmistr, jak mi později ukázala tetička Wiki.). Beru talíř, druhý podávám Amálce a zahajujeme gastronomicky komplikovanou túru mezi horami vonících a přitažlivých dobrot. Na jejím konci bude můj talíř přetékat a uprostřed dceřina se bude krčit slaný koláček a mikromáslíčko. Ami, musíš se pořádně najíst. Skoč si ještě alespoň pro jogurt. Co ti dám, až za chvíli ohlásíš hlad? Ale tati..., to stačí. A mimochodem, ty se už nepřejídej. Tvoje břicho začíná nevypadat pěkně. Takže - dnes žádná kávička se zákuskem na závěr. Za tu přehršel šachových a životních rad, co na dceru tyhle dny chrlím, bych asi nějakou v opačném směru mohl přijmout (samozřejmě když jich nebude moc).

Databáze nám na Lorenu prozradila, že na e4 dává e6. Takže francouzská. Rychle mrkneme na variantu, která by ji mohla překvapit, snad i zaskočit. Za chvíli přichází Ondra, reprezentační trenér. Proti navržené variantě nemá nic. Přivoláváme Magdu, naši zástupkyni v „desítkách". Bydlí s tatínkem ve vedlejším pokoji. Ondra si obě nejmladší členky výpravy, nové kamarádky, bere do parády. Přihlíží a sekunduje i Ruda, náš další spolubydlící v apartmánu, dědeček Martiny z „dvanáctek", zapálený a obětavý šachista. Vezměte si sušenky, nabízí. Vytrácím se za knihou. Po hodině a čtvrt se zdá, že holky jsou zralé na pauzu. Ondra vyráží připravit na dnešní partii ještě své klučičí svěřence.

Oběd přinesl podobné radosti i starosti jako snídaně, jen je zmnožil o dva talíře. Zákusek ve tvaru lodičky, plněný vanilkovým krémem, jsem si tentokrát už vymluvit nedal.

Ve dvě vyjíždějí autobusy ke hrací místnosti. Vedle hotelu jich stojí deset, včetně jednoho double-deckera. Kdo by je nechal ujet, musí taxíkem nebo 8 km pěšky. Partie začíná ve tři, měl by co dělat.

Před hrací místnost dorážíme po čtvrt na tři. Je pěkný, pozdně letní den. Kraťasy a tričko stačí. Na obloze se převaluje jen pár řas, stromy v sousedním parčíku zlehka čechrá vánek. Tentokrát tvoří naši skupinku komplet šestice našich děvčat, dva tatínci a jeden dědeček. Část party zamíří rovnou do turnajového sálu, část na čtvrthodinovou procházku ke břehu moře. Patříme k té druhé. Za chvíli se ale už také prodíráme do turnajového sálu. Doprovázející a trenéři zvednou počet lidí v sále, jinak sloužícího jako výstaviště, určitě na dva tisíce. Pomůžu najít Amálce její místo, Lorena už na svém sedí. Podáme si ruku s její maminkou. Tati, co mám napsat do partiáře na řádek Federation? Vždyť už jsem ti to už říkal, Czechia nebo Czech Republic. Napiš Czechia, je to kratší. Já napíšu Czech Republic, to se mi líbí víc. V tu chvíli už zní z mikrofonu výzva: „Za deset minut začíná sedmé kolo. Prosíme doprovázející osoby, aby opustily hrací sál." Pohladím Amálku a vyrážím obloukem směrem k východu. Cestou ještě popřeju hodně štěstí Lukášovi v „osmičkách", Martině ve „dvanáctkách" a Natálce v „osmnáctkách". Ostatní české účastníky jsem v tom mumraji dnes nezahlédl. Venku sedám na lavici pod bufetový slunečník, kde v malé skupince Čechů budeme čekat na děti a diskutovat. O šachu, o Rumunsku, o fotbale, o Evropě, o tom, jak skvělé je že neprší, a o tom, co budou dělat ty stovky ostatních, na které slunečník nevyšel, kdyby pršet začalo. Po hodině a půl začínají vycházet první naši šachisté a my se už z dálky snažíme vyčíst z gest, jak jejich partie skončila. A pak už nadšeně gratulujeme nebo soucitně utěšujeme. Amálka přichází po dvou a půl hodinách. Prohra. Zahájením to naštěstí nebylo. Probere partii s Markem Vokáčem. Jeho mix foukání na bolístku, šachového poučení a trenérského bububu, míchaný s ohledem na věk a ustrojení dětí, mi přichází docela vyvážený. Pak už rychle sedáme do autobusu a nabíráme směr bazény a moře. To jsou to pravá místa pro mnoho našich mladých šachistů, určitě většinu z děvčat, kde lze ideálně trávit čas mezi partií a večeří a pak i mezi večeří a hajany. Voda vypláchne partii z hlavy, jako příliv urovná písek na pláži. Tak tomu bude i dnes.

Je skoro devět hodin večer, kdy jsme s Petrem, Magdiným tatínkem, vyhnali holky z bazénu a zamířili k hotelu. Ochladilo se. Ve vyhřívané vodě to nebylo znát. Mokré plavky začínají studit a moc nepomáhá ani zabalení do osušky. Holkám to zjevně nevadí a žadoní: můžeme ještě skočit do tohohle bazénku? Sahám do vody. Hádám 20 stupňů. Tak dobře, na minutku. Ale beze mě. Plavte třeba souběžně s chodníkem. Ukaž, vezmu ti věci, Ami. Tati, podívej se zatím, jestli už vyvěsili rozlosování na zítřek. Sáhnu do batůžku pro telefon, spustím chess-results. Je to tam. Holky lezou z vody a já hlásím - Magda černými s Elen Mirzoyan z Arménie a Amálka taky černé proti Sofii Valente z Portugalska. Podíváme se tati ještě, co Sofie hraje? Ami nezlob, teď už jdeme spát. Koukneme na to zítra ráno. Den končí.

Radek

---

Vložte Váš komentář

Vaše jméno:
Váš komentář:
Zadejte kontrolní kód:

Komentáře