Šachový klub VSETÍN

Wesley So: Šachy byly cestou ven

Překlad rozhovoru, který s WS vedl David Cox, britský sportovní novinář
(zdroj: https://www.chess.com/article/view/wesley-so-interview-chess-was-a-way-out, 11.4.2019).

 

WS vypráví Davidu Coxovi o své pozoruhodné cestě od šachových začátků v chudinské čtvrti na Filípínách po vstup mezi nejlepší šachisty světa.

 

V mnoha ohledech se životní příběh WS čte tak trochu jako scénář k Hollywoodskému filmu.

Poté co se šachy naučil na ulicích Cavity, provincie v sousedství Manily, se talentovaný So stal velmistrem už ve 14 letech, dříve než vstoupil do turbulentního pubertálního věku. V tu dobu se oddělil od své biologické rodiny a žil na svůj vlastní účet jako squatter v malém bytě v Manile.

Když poté získal šachové stipendium v USA, byl na vážkách, zda se stát šachovým profesionálem. Aby se tímto směrem skutečně vydal, ho přesvědčili američtí manželé Lotis Key a Bambi Kabigting, kteří ho později adoptovali.

V r. 2017 se So stal světovou dvojkou, když dosáhl FIDE ratingu 2822. To ho zařadilo na pozici pátého historicky nejvýše postaveného hráče. Poté, co jeho krajan Fabiano Caruana vyzval Magnuse Carlsena v zápase o titul světového šampiona, nabyl odhodlání zajistit si příští pokus pro sebe.

 

Chess.com: Jak jste se naučil šachy?

WS: Šachu jsem se naučil v sedmi nebo osmi letech. V místech, kde jsem tehdy žil, hrávalo šachy na každém rohu mnoho lidí. Víte, na Filipínách jsou šachy velmi populární. V zemích třetího světa je to hra chudých. Bohatí lidí hrají tenis, polo a golf, zatímco chudí šachy. Nepotřebují k tomu nic - žádné uniformy, hřiště nebo kurty.

Děti k hraní šachů nepotřebují peníze. Lidé si vyrobí figurky z lahvových uzávěrů nebo z čehokoli jiného. Z novin jsem si vystřihoval partie slavných velmistrů a studoval je, a pak chodil ulicemi s provizorní šachovnicí a vyzýval kohokoli ochotného ke hře.

Lidé na Filipínách jsou velmi vynalézaví. Běžná šachová kniha stojí okolo 1500 peset, což představuje dvoudenní plat většiny Filipínců. Není však neobvyklé, že ji někdo rozkopíruje a prodává po několika pesetách.

 

Kdy si lidé začali všímat vašeho velkého talentu?

V r. 2003 jsem vyhrál národní mistrovství do 10 let a získal tak právo reprezentovat Filipíny na světovém šampionátu U10, který se ten rok konal v Řecku. Byl to můj první mezinárodní turnaj. Kolem let 2007-2008, když mi bylo 14, jsem se stal filipínským hráčem č. 1. Brzy na to jsem získal titul velmistra. Když mi bylo 16, dostal jsem se do světové „stovky".

 

Povězte nám něco o problémech, kterým jste jako zázračné dítě na Filipínách čelil. V předchozích rozhovorech jste se zmiňoval o „korupčním zacyklení" sportovních federací.

Základní šachové struktury na Filipínách existují, avšak systém podpory hráčů, kteří by se mohli globálně prosadit, je chabý. Zatímco čínské nebo indické školy identifikují talentované chlapce už ve věku čtyř let, a poskytnou jim všemožnou podporu, na Filipínách žádná dlouhodobá rozvojová strategie neexistuje.

Velký problém je korupce. Pro sportovce je velmi těžké získat peníze pro účast na zahraničních soutěžích, zvláště pokud nemají konexe. Například když jsme vysílali tým na Asijské hry, bylo na palubě letadla více funkcionářů než sportovců. Korupce je naší kulturou hluboce prorostlá. Patrně pochází z kolonizační éry a nadvlády cizích mocí. Abyste něco získal, potřeboval jste znát správné lidi. Říkává se, že na Filipínách může zbohatnout pouze politik. Pro normální lidi je to nemožné.

Jak jste se odcizil rodině?

Je pro mě těžké o tom hovořit. Míjeli jsme se. Nikdo si nevšímal, že jsem se stával špičkovým šachistou. Nikdo jiný v rodině šachy nehrál, nerozuměli tomu. Matka chtěla, abych se stal účetním, zatímco já chtěl opustit školu a stát se šachovým profesionálem. Když mi bylo 16, zanechali mě na Filipínách a emigrovali do Kanady. Chvíli jsem se jen tak toulal, squatoval jsme v Manile v bytě, který vlastnila šachová federace, ve které ale často nešla elektřina. Dostával jsem každý měsíc nějakou podporu, a hrál a vyhrával tu a tam nějaké turnaje. Takové potloukání trvalo několik let, než jsem v r. 2012 dostal možnost přesídlit do USA.

 

Jak jste se dostal do USA?

Dostal jsem nabídku školného od Webster University, abych jim vyhráváním turnajů pomohl vybudovat šachový program. Mým plánem bylo nabídku přijmout, vystudovat, a pak v USA získat práci, třeba v bankovnictví nebo v něčem podobném. Hlavním pro mě bylo dostat se pryč z Filipín. Myslím, že mohu říci, že šachy mi byly cestou ven. Studoval jsem dva a půl roku, nežli jsem se rozhodl stát se profesionálem na plný úvazek.

 

Co vás přesvědčilo pro profesi šachového profesionála?

V r. 2013 jsem si při studiu vydělával na kapesné hraním víkendových turnajů napříč Státy. Tu a tam vyhrál $ 1000. Cestoval jsem s jedním Filipíncem a ten mě při jedné společenské večeři seznámil s Lotis a její rodinou. Nevěděli o šachu nic, ale spřátelili jsme se a já u nich strávil Vánoce. V tu dobu jsem byl ve světové top 30, chtěl hrát šachy na plný úvazek, ale nemyslel si, že jsem na to dost dobrý.

Lotis mě ale v myšlence na profesionální hraní šachu podpořila, navrhla, ať to dva roky zkusím, a pokud to nebude fungovat, vrátím se do školy a dokončím ji. Poskytli mi bydlení, původně dočasné, na půl roku, než si vyřídím papíry a vše utřídím. Vždy spolu s místní farností pomáhali jako pěstouni mnoha dětem. Avšak deset měsíců po oněch Vánocích mě adoptovali a já se u nich usadil natrvalo.

Jejich podpora měla obrovský vliv na mé šachy. Všichni hráči z top 20 měli za sebou rodiny. Magnus cestuje vždy se svým otcem, totéž Fabiano. Šachy nejsou jen o hraní, je za nimi i tisíce detailů v souvislosti v dopravou, logistikou, smlouvami, vízy. Jen tento rok jsem hrál ve 20 zemích. Richard Rapport říkal, že si z poslední doby nepamatuje, že by alespoň 4 hodiny v kuse jen tak seděl a přemýšlel.

 

V r. 2014 jste vyměnil federaci, Filipíny za USA. Myslíte, že byste se dostal do nejužší špičky, kdybyste zůstal na Filipínách?

Ještě než jsem změnil federaci, byl jsem už v top 10. Ale nemyslím, že bych bez této změny mohl dosáhnout dobrého živobytí. Uvedu příklad. Na Filipínách jsem získal zlato na Letní Universiádě 2013. Výhra byla spojená s finanční odměnou. V tu dobu však na Filipínách soupeřily dvě federace o to, které z nich toto vítězství patří. Ve výsledku mi cena byla upřena. Měl jsem tehdy 19 let, nebyl jsem známý a neměl žádné páky. Nedalo se nic dělat.

Nakonec mi však tato nepříjemná zkušenost byla požehnáním, přesvědčila mě k přesídlení do USA. Ihned se objevily organizace, které mi začaly finančně pomáhat. Asi jsem se narodil ve správný čas, neboť má kariéra přicházela právě ve chvíli, kdy Sinquefieldovi začali do šachů v USA vkládat více a více peněz. Kvůli nejvyšším turnajovým výhrám na planetě začali Evropané jezdit do USA. Před deseti lety se konávaly nejlépe dotované turnaje v Evropě.

 

Měl jste velmi dobrý rok 2017, kdy jste postoupil na druhé místo světového žebříčku. Rok 2018 pro Vás ale už tak úspěšný nebyl. V čem vidíte své nynější největší slabiny?

Rok 2018 pro mě byl velmi špatný. Nebyl jsem stoprocentně soustředěný a nezískal žádné velké vítězství. Ale v šachu se střídají dobré chvíle s horšími a věci jako fyzická kondice a osobní život mohou vaši hru ovlivnit. Domnívám se ale, že se mohu znovu zlepšit. Letos hraji hodně turnajů, bude jich 16 nebo 17. Věřím, že budu mít dost příležitostí vyhoupnout se zpět nahoru.

Jednou z mých slabin je nedostatek rozhodnosti či přímočarosti. Příklad - mám vyhranou pozici a místo rozhodujícího úderu hledám bezpečnější, avšak delší cestu k výhře. To samozřejmě někdy poskytne soupeři druhou šanci. Někteří lidé to hodnotí jako extrémně „kulturní". Ve filipínské kultuře, lidé nikdy nejdou přímo k věci, ať už jde o konverzaci, běžné záležitosti nebo obchodní jednání. Dlouho přešlapují okolo svého cíle. Jít přímo „na věc" je považováno za druh nezdvořilosti. Možná se to projevuje i v mém šachu.

 

Byl jste trochu nespokojen se svým výsledkem v Kandidátském turnaji 2018, kde jste skončil sedmý. Co bylo špatně?

Úvod turnaje se mi nevydařil z několika důvodů. Po příjezdu do Berlína jsem byl velmi nervózní, roztřesený všemi těmi očekáváními. Lidé mi stále říkali „Je to pro tebe velká šance, nepromarni ji". A samozřejmě, to je přesně to, co jsem udělal. A k tomu - v předchozím roce jsem spolupracoval s trenérem. Nefungovalo to. Částečně proto, že jsem před tím skutečného trenéra nikdy neměl a také proto, že jako top hráč už jste ve svém stylu usazený a mít trenéra nemusí být nutné. A tak se naše cesty rozešly. Avšak noc před první partií jsem se z e-mailu dověděl, že si dotyčný vedl o naší spolupráci podrobné poznámky a chystá se je vydat knižně. Jsem velmi privátní člověk a velmi mě to rozhodilo. Připadlo mi to jako hrubé porušení důvěry. Předvečer partie jsem se proto cítil nešťastně a navíc - všechna ta očekávání... Proto jsem tak špatně odstartoval.

 

V jakém stavu mysli býváte, když hrajete své nejlepší šachy?

Nejlépe hraji, když jsem šťastný. Období, kdy nejsem šťastný, můžete poznat v mé hře. Rád vycházím se všemi. Necítím hlubokou zlobu nebo animositu, která pohání některé hráče ke zlepšení.

Někteří hráči jsou antagonismem velmi motivováni. Já ne. Někdy se cítím zle, když porážím soupeře. Necítím to samé vzrušení, které při vítězství cítil Bobby Fischer, když říkal, že chce soupeře rozdrtit. Je to opět asi kulturní otázka, ale pravděpodobně nejsem tak soutěživý, jako někteří jiní top hráči.

 

Myslíte, že někteří hráči si dokonce animositu vytvářejí, aby se ještě více namotivovali?

Je to psychologická hra. Lidí na druhé útočí např. v obchodních záležitostech, zvláště pokud ví, že jsou citliví. Například existuje hráč, který nesnáší klení a jsou jiní hráči, kteří, když přichází k partii, k němu přistoupí a kletby mu do ucha šeptají, jen aby ho rozhodili.

 

Pojďme si povídat o internetovém šachu. Jak myslíte, že mění šachy a co vás více uspokojuje, hra naživo nebo nové velké online soutěže jako PRO Chess League a Speed Chess Championship?

Jednoznačně raději mám živé partie, pro jejich dokonalost. Cítíte druhého hráče naproti vám, vnímáte jeho emoce a výraz tváře. Online šach velmi roste. Velkým problémem pro mě však při něm je podvádění s počítači. Chess.com odvedl úžasnou práci a utratil velké množství peněz při odhalování podvodné hry. Stále však nechytí každého.

Hrávám bleskovky na webu také. Svědkem podvádění jsem byl často. Lidé se mě někdy ptají, „Proč tě to tolik rozčiluje? Proč ti vadí, když Tě někdo podvede, vždyť je to jen zábava". Ti lidé ale nerozumí mentalitě top hráčů. Když hrajete, berete to velmi vážně, i na onlinech. A tak když vás někdo podvede, rozzuří vás to. Když se hrou šachů živíte, nemůžete nad podvodem jen tak mávnout rukou. Vnímámí podvodů je velmi odlišné, jak emočně tak mentálně.

 

Hrajete za Saint Louis Arch Bishops v soutěži PRO Chess League, spolu s Fabianem. Jak hodnotíte vaše šance v předvečer mistrovství?

Naše šance jsou dobré. Nemůžeme ale nikoho podcenit. Hráli jsme s Pittsburgh Pawngrabers v kolovém turnaji. Nebyli snad až tak výborný tým, ale téměř nás porazili, protože jsem  první partii zpackal. A takoví New York Marshalls udělali krásný výsledek, přestože měli hráče s poměrně nízkým ratingem. Ale věřím, že budeme hrát dobře a titul získáme.

 

Kdysi jste se zmínil vaší nechuti k rostoucímu nasazení šachových motorů v moderním šachu. Co si myslíte o budoucnosti šachu?

Mou oblíbenou formou šachu nyní je Chess960 (Fischerovy šachy). Není v něm příliš teorie, není třeba mnoho přípravy, je velmi originální. V tradičním šachu, kde motory již dosáhly mimořádné síly, dokáží uvažovat jako vy, je potřeba si pamatovat 20-25 tahů, než partie vlastně může začít.

Boby Fischer jednou řekl, že problém šachu spočívá, že začínáte vždy znova ze stejného postavení. Dnes, kdy databáze obsahuje již 10 miliónů partií, je obtížné hrát originálně, zatímco v Chess960 stojí skutečně pouze váš mozek proti mému. Musíte myslet již od prvního tahu.

V St. Louis uspořádali první turnaj v Chess960 vloni. Ukázali vám pozici 30 minut před partií, aniž byste se mohl radit s počítačem. S jinými hráči ano, žádná elektronika přípustná nebyla. Bylo to velmi zábavné.

 

Partie s Wesley So.

David Cox: S Chess.com blitz ratingem 1764 spadám jasně do kategorie nadšených amatérů. Hlavou mi však vrtala myšlenka, jak velká je propast mezi hráčem jako já a super velmistrem. Jak dlouho mohu vydržet, než budu nevyhnutelně rozdrcen?

 

 Wesley So vs. David Cox

 

překlad: Radek Zádrapa