Šachový klub VSETÍN

Rozhovor s Juditou Polgárovou: Musela jsem se snažit víc, než kdybych byla klukem

 

Překlad rozhovoru, který s JP vedl David Cox, britský sportovní novinář (https://www.chess.com/article/view/judit-polgar-interview-chess, 5.11.2019).

 

Judita Polgárová, nejsilnější šachistka všech dob, vypráví Davidu Coxovi o svém vyrůstání v  průkopnickém vzdělávacím experimentu svého otce, o známém kontroverzním případu týkajícího se pravidla dotčeno-taženo během její partie proti Garry Kasparovovi v r. 1994 a o tom, proč se žádná z šachistek historie nepřiblížila jejím úspěchům.

 

Juditin život nikdy nebyl obyčejný. Jen málo sportovců vyrůstalo v revolučním vzdělávacím experimentu, který je stále předmětem debaty o vlivu prostředí a výchovy na člověka.

 

Juditin otec Laszlo, psycholog se specializací na vzdělávání, věřil, že každé dítě je schopno dosáhnout v určitém oboru mimořádných výkonů, pokud je odmala speciálně trénováno. Tuto myšlenku vyzkoušel na svých třech dcerách, které byly vzdělávány v domácí škole specializované na šachy.

 

Rodina Polgárových musela zpočátku čelit překážkám. Nejprve ze strany socialistické vlády, která byla proti domácí škole, později ze strany Maďarské šachové federace.

 

Všechny tři sestry dosáhly pozoruhodných úspěchů, Judita však byla vždy mimořádným talentem. Ve 12 letech byla na ženském světovém žebříčku č. 55, a ve věku 15 let se historicky stala nejmladším velmistrem na světě.

 

Během dvou desetiletí ve světové špičce dokázala porazit téměř všechny nejlepší hráče své generace a významně ovlivnila Kasparovovy názory na ženský šach.

 

V r. 1989 řekl Kasparov časopisu Playboy „Šachy ženám moc nesedí. Je to boj, víte? Ženy jsou slabší bojovníci." Avšak při konci Juditiny kariéry, pod dojmem jejích partií, tento názor změnil. „Jestliže hrát jako dívka v šachu něco znamená, pak tedy hrát s neoblomnou agresivitou".

 

Judita má dnes 43 let, a poté, co dosáhla mnoha úspěchů, profesionální hráčské kariéry již zanechala.

Rozhovor byl veden po telefonu. Jeho text mohl být z důvodů srozumitelnosti a délky upraven.

 

Chess.com: Váš otec se kdysi proslavil větou „géniem se člověk stává, nerodí". Do jaké míry souhlasíte s tímto výrokem?

 

Judit Polgar: Tento výrok byl zjevně provokativní. Zčásti s ním souhlasím. Můj otec jím chtěl říci, abychom se hlavně soustředili na práci a nespoléhali na talent. Věřil, že každé zdravé dítě je talentované a já s ním plně souhlasím. Děti mají obrovský potenciál a předškolní a školní systémy jim ho po většinu času nedovolí tvořivě rozvinout tak, aby ve „svém" oboru mohly vyniknout.

 

Na druhou stranu je těžké vsadit vše na jednu kartu. Já měla to štěstí, že mí rodiče této filosofii věřili natolik, že v ní spolu se mnou vytrvali po desetiletí. Nikdy to nevzdali a to této myšlence přidalo na síle. Avšak není to cesta pro každého.

 

 

Svého času ne každý s výchovnými myšlenkami Vašeho otce souhlasil a média toho o Vaší rodině mnoho napsala. Pamatuji si, že jedny noviny označily Vašeho otce za Frankensteina. Jak těžké to pro Vás bylo?

Samozřejmě, nevyrůstala jsem v běžné rodině. Velmi brzy jsem začala vnímat, že zvenčí můžeme být viděni jako divní. Když jsem si vyšla ven zasportovat a mluvila s dětmi mého věku, vždy se na mě dívaly jako na někoho zvláštního. Bývali velmi zvědaví, co jsem to za zvláštní stvoření, že nechodím do školy a jezdím po světě hrát šachy. Vnímala jsem to silně, ale zvykla jsem si na to docela brzy. Ve 13-14 už jsem se s tímto způsobem života naprosto sžila.

 

Slyšel jsem o odporu maďarských úřadů, kterému museli Vaši rodiče čelit. Můžete nám o tom říci více?

Těch nesnází bylo mnoho. Má starší sestra Susan zažila jejich nápor. Když ji na začátku sedmdesátých let rodiče začínali vzdělávat doma, nebylo to vůbec normální. Později bylo velkým tématem, když můj otec trval na tom, že dívky mohou dosáhnout stejných úspěchů jako chlapci, pokud dostanou stejné příležitosti. Maďarská šachová federace byla velmi silně proti.

 

Nutili mého otce, abychom hrály pouze v ženských sekcích. On však trval na svém a to se úřadům nelíbilo. Sebrali nám pasy, abychom nemohli opustit zemi. Nějaký čas tak pro nás nebylo možné hrát v cizině. To mělo vážný dopad na Susaninu kariéru, protože já byla v tu dobu ještě docela malá. Dostávala pozvání na turnaje po světě, ale žádného z nich se nemohla zúčastnit.

 

Jak se to nakonec změnilo?

Od r. 1986 jsme všechny začaly dosahovat významnějších výsledků a tak pro nás bylo snadnější cestovat. Byly jsme na turnajích v USA a Austrálii. Pak přišel r. 1989, kdy se změnila politická situace, hranice se otevřely a pasy přestaly být problémem. Ale na začátku osmdesátých let to bylo velmi choulostivé. Vzpomínám si, jak v r. 1985 bylo naší rodině zabráněno vycestovat na turnaj do New Yorku. Povolení doslala pouze Susan a naše matka. Obávali se, že pokud by jela celá rodina, nevrátili bychom se.

 

Na začátku Vaší kariéry jste čelily množství překážek od lidí, kteří nevěřili, že byste Vy a Vaše sestry mohly čelit silným mužským velmistrům. Jak moc Vás to motivovalo?

Někdy mě to opravdu „nakoplo". Živě si vzpomínám na mistrovství Maďarska v r. 1991, které jsem vyhrála před celou mužskou maďarskou mužskou špičkou. Do poslední chvilky nikdo z maďarské šachové komunity nevěřil, že by to mohlo být možné. Na začátku mé kariéry, když jsem byla ještě děvče, byla nedůvěra velkou nevýhodou. Kdykoli jsem dopadla dobře na významnějším turnaji, lidé říkali „To byla náhoda, nemůžeme to brát vážně. Její rating je možná vysoký, ale velmi rychle jí spadne."

 

Vždy jsem si říkala, že jsem musela své kvality potvrzovat mnohokrát častěji, než bych musela jako kluk. Avšak později, když jsem se dostala do světové top 30, se mé ženství obrátilo ve výhodu. Jako jedinou ženu s tak vysokým ratingem mě organizátoři rádi zvali. Pro média to bylo zajímavější.

 

Vadilo Vám někdy, že se na Vás soustředilo tolik pozornosti kvůli tomu, že jste žena, nikoli kvůli Vaší šachové síle?

Samozřejmě jsem si mnohokrát přála, aby se o mně mluvilo pouze jako o hráči. Dokonce když mi bylo 25, 26 a já už byla ve špičce více než 10 let, se novináři ptali mých největších soupeřů, co soudí o hře proti ženě. Vždy si vzpomenu na Vishy Ananda, který jednou odpověděl: „Je to velká hráčka. Je jednou z nás." Jak krásně to znělo mým uším.

 

Myslím, že takové otázky musely Vishyho a další popuzovat, neboť jsme spolu hráli mnohokrát a nakonec jsem většinu top hráčů někdy porazila. Vishyho slova mi však ukázaly, že mě šachový svět přijal a jako kolegyni respektuje.

 

Pojďme si popovídat o Vaší slavné partii proti Kasparovovi v Linares 1994, kdy Vám bylo 17 a kdy došlo k onomu dotčeno - taženo incidentu. Jak to cítíte dne, po tolika letech?

Je důležité připomenout okolnosti, za kterých k této události došlo. Turnaj světové špičky jsem hrála poprvé. Byla jsem pozvána, protože jsem byla talentovaná, a protože jsem byla žena; a to přitahovalo publicitu. Do světové top 15 jsem však nepatřila; byli lepší hráči, kteří pozváni nebyli.

 

K tomu Kasparov byl pro mě vždy idol. Celý svět sledoval naši partii, mnozí doufali, že mohu remízovat nebo snad i vyhrát. Ale Garry mě totálně přehrál. Pokoušela jsem se bojovat, ale jeho převaha byla velká. A pak udělal chybu.

 

Jak každý ví, klíčovou otázkou bylo, zda figuru z ruky pustil. Přestože to trvalo jen zlomek vteřiny, měla jsem pocit, že ano. Pro lidi zvenčí je snadné říci" „Hele - proč jsi něco neřekla? Proč sis nestěžovala? Nevěděla jsem, že existoval videozáznam tohoto incidentu.

 

Bylo mi jen 17, a já cítila velký respekt k turnaji a organizátorům. Garry měl velmi dobré renomé a nikdo by nevěřil, že by něco takového udělal. Myslím, že Garry jednoduše přesvědčil sám sebe, že figuru nepustil, protože by pro něho muselo být velmi trpké udělat takovou hrubku v partii, kde mě totálně přehrál.

 

Avšak dojmy jsou velmi důležité, a já se tehdy jako sedmnáctiletá dívka cítila velmi malá uprostřed těch silných osobností. Když se objevila videonahrávka tohoto incidentu, lidé říkali, „Koukni, Garry, to se přece nedělá". Je to pro mě stále citlivé, dokonce po těch mnoha letech. Stále nevím, jak se s tím srovnat. Byla to velmi divná situace.

 

Přehrála se Vám ta situace v hlavě, když jste později hrála s Garrym?

No, poté, co se to stalo, se mnou určitou dobu nechtěl mluvit. Ale když jsme spolu hráli příště, v Dos Hermanas v r. 1997, nějak se stalo, že jsme se vedle sebe ocitli na jezdících schodech. Dali jsme se do řeči. Byl přátelský, normálně jsme se bavili. Od té chvíle máme dobrý vztah. O mnoho let později, v r. 2001, jsme společně dokonce trénovali.

 

V r. 2002 jste ho konečně porazila v zápase Rusko - svět. Cítila jste něco zvláštního, po vší Vaší historii, po Linares 1994?

Z profesionálního hlediska jsem sehrála s Garrym nejlepší partie v Linares 2001. Tyto dvě remízy byly z mnoha důvodů neuvěřitelně zajímavé, byly to naše největší vzájemné bitvy. Jsou pro mě mnohem více pamětihodné, protože byly sehrány v klasickém tempu, Garry byl dobře připraven a v dobré formě.

Samozřejmě výhru proti Kasparovovi si pamatujete po celý život, avšak v r. 2002 to bylo v rapidu a on nehrál dobře. Vybral velmi špatné zahájení a nehrál vůbec na své obvyklé úrovni.

 

Jaké to bylo, hrát proti Garrymu? Mnoho lidí mluví o jeho jakési „auře" u šachovnice.

Ach ano. Dlouhou dobu bylo zřejmé, že můžete s Garrym prohrát, aniž byste udělali jediný tah. Mohli jste vidět mnoho hráčů, kteří s ním hráli pod svou úrovní, jednoduše proto, že jeho psychické vyzařování bylo velmi silné. Způsob, jakým vstupoval do hracího sálu, jakým usedal, jak na vás pohlédl, jak si s vámi potřásl rukou, každým detailem dával najevo, že je boss.

 

Vždy vzbuzoval dojem, že jeho příprava je dokonalá, že ví vše, že vás rozdrtí. Sehrála jsem s ním mnoho partií, kdy jsem nehrála ideálně. Byl to bolestný pocit.

 

Kolem r. 2005 jste patřila do top 10. Nenapadlo Vás někdy, že byste mohla zabojovat o světový titul?

Na jednu stranu je pravda, že jsem několik let patřila do top 10, na druhou musím říci, že jsem nikdy nebyla reálným kandidátem na světovou korunu. Nikdy jsem tomu nebyla dostatečně blízko. V jednotlivých partiích jsem mohla porazit kohokoli, a několikrát se mi to také podařilo. Nejblíže světovému titulu jsem byla v r. 2005, kde jsem v San Luis spolu s dalšími sedmi hráči sehrála turnaj FIDE World Chess Championship.

Pro mě však turnaj neměl dobré načasování. Můj syn měl v tu dobu sotva jeden rok a přestože jsem přípravu na turnaj brala velmi vážně, nějako mi to nefungovalo. Ostatní hráči se připravili mnohem lépe.

 

Je těžké spojit rodinu s hraním na nejvyšší úrovni?

Připadne mi trochu komické, že jsem, myslím, popletla mnoho lidí, kteří mysleli, že to možné není. Jakmile se můj přítel, nyní můj manžel, poprvé ukázal se mnou na turnaji, lidé říkali, „Aha, nyní má vztah, to na šachovou kariéru už moc místa nezůstane." Ale po svatbě, a s manželovou podporou, jsem se doslala do top 10. Podruhé lidé očekávali konec mé kariéry, když se mi narodily děti. Já ale stále hrála.

 

Pochopitelně, založením rodiny se mi změnily priority, a to v profesionálním sportu vliv má. Stále věřím, že i dnes jsem schopna hrát a soutěžit na vysoké úrovni. Avšak hlavní důvod, proč jsem profesionální hráčské kariéry zanechala je, že jsem začala dělat mnoho jiných věcí, od organizování turnajů po bytovou architekturu.

 

Jste jedinou ženou historie, která se dostala do top 10. Proč myslíte, že se žádná jiná žena této metě ani nepřiblížila?

Myslím, že hlavním důvodem jsou očekávání rodičů, trenérů a společnosti. Pro mě bylo štěstím, že mí rodiče měli ode mě stejná očekávání, jako kdybych byla klukem.

 

Myslím, že málo děvčat dostává od svých rodičů tolik důvěry ve svůj talent a potenciál, jako jsem dostala já. Do věku 11, 12 let hraje šachy přibližně stejně dívek jako chlapců. Poté mnoho dívek odpadá a já myslím, že jedním z důvodů je, že jejich trenéři v nich nevidí budoucí vyzývatele Magnuse Carlsena. Dívají se na ně nanejvýš jako na budoucí ženské mistryně světa.

 

Pokud nastavíte svůj limit na 2650, je prakticky nemožné dosáhnout 2800. Pokud si hranici nastavíte na 2800, pravděpodobně jí nedosáhnete, ale na 2600 si sáhnete snadněji.

 

Může se v budoucnu stát mistrem světa žena?

Myslím, že v současnosti je tato otázka irelevantní. Kolik mistrů světa jsme měli? Šestnáct? To není o genderu. Mluvíme o výjimečných osobnostech, a speciální směsi jejich osobnostních rysů a štěstí. Musí se potkat správný čas a správný vyzývatel.

 

Na vaší cestě se musí sejít velké množství drobných detailů. A i kdyby se žena stala mistrem světa, a v top 100 žádná jiná nebyla, co pak? Bude to jen vylepšení mých úspěchů? Myslím, že otázka spíše zní - jak zlepšit úroveň ženského šachu a jak ženy motivovat k vyšším cílům.

 

Koneckonců, šachy jsou duševním sportem a já věřím, že pro tak velký rozdíl mezi muži a ženami není důvod.

 

Když se dnes podíváte zpět na Vaše dětství, na co byste nejraději zapomněla? A udělala byste dnes něco jinak?

Věřím, že soukromé vyučování v jakémkoli oboru děti posune dopředu rychleji. Díky němu získají větší sebedůvěru, která pak zvýší jejich chuť se zlepšovat. A to je obecně pro děti ta nejdůležitější věc, bez ohledu na to, zda chodí do školy či nikoli. Jestliže udržíte jejich zvědavost, mohou se zlepšovat velmi rychle.

 

Nejsem člověk, který lituje minulosti a přemýšlí o ní stylem „coby kdyby". Dávám přednost přijímání lekcí od života, dobrých i špatných, jejich analýze a obecně pohledu dopředu. Dařilo se mi nechávat špatné zkušenosti a špatné tahy za mnou a věřím, že mi to v životě, kariéře i vizích pomáhá.

 

Negativní zkušenosti potřebujete, abyste mohli hledat nové příležitosti, byli tvořiví, obnovovali se. Pokud s nimi zacházíte chytře, posunou vás kupředu.

 

překlad: Radek Zádrapa